Historie komplexu Konvikt
Z historie budov Konvikt
Historie místa a stavby
Název objektu Konvikt pochází z latinského slova convivere = společně žíti a vztahuje se k době, kdy tu společně bydleli a stravovali se mladí bohoslovci - jezuité, převážně šlechtického původu (od 17. st.). Internát byl financován z četných nadací.
Při záchranném archeologickém průzkumu počátkem 20. století byly odhaleny fragmenty zástavby z 12. století, četné doklady železářské výroby, záušnice, střepy křišťálu a skleněné nádoby. Počátkem r. 1372 zakládá Jan Milíč z Kroměříže v místě dnešního kostela sv. Bartoloměje kapli sv. Maří Magdaleny. Původně tu stávaly tzv. Benátky, domky prostitutek, které byly právě díky apelaci Milíče u Karla IV. zbořeny. Pro kající se nevěstky tu nechal postavit útulek zvaný Jeruzalém. Při Bartolomějské ulici se zachovaly části gotického domu z 2. poloviny 14. století. 1374 - 1420 určil Václav IV. budovy pro studium cisterciáckým mnichům (kolej sv. Bernarda), v době husitských válek se komplex rozpadl a později byl rozprodáván po částech světským majitelům. Během 16. století byly částečně propojeny původně samostatné objekty, vznikla také renesanční klenba průjezdu z Konviktské ulice. V polovině 17. století zde stojí dva stavební celky - dům Vyšínovský (U Hořejších) a skupina čtyř vedlejších domů, které získal pobělohorský zbohatlík Šimon Petr Aulík z Třebenic. Roku 1659 odkupují domy od jeho dědiců jezuité a již v roce 1660 začínají s výstavbou nového kostela (dostavěn do úrovně klenutých sklepů). V roce 1669 přikoupili i Vyšínovský dům a zahájili rozsáhlou přestavbu - na západní straně bylo vystavěno křídlo s refektářem, kuchyní a dormitáři v patrech, dvouramenné schodiště umožnilo propojení se staršími částmi. Roku 1703 areál vyhořel, při opravě byla vybudována dvoupatrová věž (snesena 1864), a ve 20. letech kostel sv. Bartoloměje. Do roku 1773 (dočasné zrušení jezuitského řádu) byly ještě nahrazeny původní dřevěné pavlače zděnými. Po zrušení řádu následovalo i zrušení internátu a odsvěcení kostela. Konvikt byl v roce 1786 rozprodán ve veřejné dražbě, většinu areálu získal truhlář Josef Feigl, který ho uzpůsobil na byty a dílny (tiskárna, sklad papíru, truhlárna aj.), refektář byl upraven na taneční - koncertní sál, svého času nejlepší v Praze (roku 1863 se zde poprvé tančil nový společenský tanec Česká beseda). V roce 1830 zde založil Spolek pro pěstování církevní hudby v Čechách varhanickou školu, která sice byla poněkud konzervativní, přesto měla mnoho žáků - pozdějších skladatelů, např. Antonína Dvořáka, Karla Bendla. Působili tu vynikající učitelé Jan Nepomuk Vitásek, Josef Křička (pozdější sbormistr Hlaholu), J. L. Zvonař (autor písně Čechy krásné, Čechy mé). V 50. letech 19. století byl kostel obnoven pro kongregaci Šedých sester, zaměřenou na ošetřování nemocných. V rámci stavebních úprav byla barokní fasáda doplněna klasicistním rámováním oken a vedle kostela přistavěn objekt řádového domu.
V meziválečném období tu bylo oblíbené kino Arnolda Reimanna. Roku 1949 areál zabavila Státní bezpečnost a v 50. - 70. letech došlo k nevhodným úpravám. V letech 1947 - 58 sál využívalo studio Krátkého filmu Bratři v triku, které založil Jiří Trnka. V roce 1971 byl na objekt vydán havarijní výměr a po archeologickém průzkumu začala v roce 1982 rekonstrukce, kterou provedl SÚRPMO. V prvním poschodí severního křídla byly objeveny trámové renesanční stropy. Podklad pod malbami byl proti tehdejším zvyklostem bílý a každý trám i prkno bylo zdobeno jiným motivem.
V roce 1992 byl objekt navrácen potomkům bývalých majitelů, kteří provedli nemalými prostředky generální rekonstrukci celého areálu a vrátili Konviktu jeho původní podobu včetně věže z 19. století. Společenský sál je od roku 1996 opět zpřístupněn veřejnosti jako klubové kino BIO PONREPO Národního filmového archivu.
Fotogalerie